Genetika se stává stále populárnějším nástrojem v archeologickém a historickém výzkumu, který lidstvu umožňuje pátrat po svých kořenech. Zatímco přírodovědné metody nabízejí zdánlivě přesné odpovědi tam, kde historické prameny často selhávají, vzrůstá i nebezpečí mylných interpretací.
Kromě zájmu o vlastní rodinný původ však sílí také bitky o příslušnost k různým širším celkům, národu, Slovanstvu/Keltstvu/Germánstvu. Zejména sociálními sítěmi se jako virus šíří představa o „slovanských“ genech nebo české DNA. Jsem na vážkách, zda to nazvat omylem, nebo rovnou podvodem na laické veřejnosti. Důvody jsou jednoduché – Slované, Germáni nebo Keltové byli před přibližně dvěma sty lety definováni primárně jako jazyková skupina. Co o nich víme z raných písemných pramenů, nenaznačuje žádné vědomí sounáležitosti podle tohoto klíče. Naopak pravidlem byla velká míra politické a kulturní pestrosti, z hlediska vnějších pozorovatelů, většinou učenců, politiků a vojáků z Římské říše, jen povrchně překrytá sdíleným životním stylem. Řekové a Římané tak měli tradovaná označení pro barbary ze severu, i z jihu, pro nomády, stejně jako se z generace na generaci opakovaly popisy jejich zvyků a vzhledu. Seveřan musel být ryšavý a modrooký a mohutný, nomádi mohli být bez ohledu na století označováni jako Skýtové nebo Hunové.
Akceschopnější celky se z těchto skupin vydělovaly za velmi specifických okolností. Jednak Řím podporoval vznik stabilnějších struktur za svými hranicemi, neboť to umožňovalo snazší vyjednávání. Jednak se okolo jednotlivých velmožů formovaly z jejich přátel žoldnéřské oddíly nebo loupeživé bandy, které na sebe nabalovaly další osoby, často bez ohledu na jejich jazyk a původ. Společný původ byl často zpětně vytvářen. Nicméně převažovala snaha asimilovat se v prestižním římském světě. V raném středověku se s etnicitou setkáme častěji, avšak její role v praxi byla velmi omezená. Zdá se, že někoho zajímala jen v konfliktech, zejména právních, neboť etnicitou stran se řídilo, jaké právo bude aplikováno. V pozdějším středověku se již nepochybně potkáváme s instrumentalizací etnicity – český kronikář Dalimil ji dokonce definuje kulturně a nadřazuje ji společenským rozdílům. Jeho pojetí je však dosti okrajové, v české společnosti 14.-15. století převažují jiná dělítka, podstatnější roli sehrává společenský status nebo náboženské rozdíly; mnozí soudobí autoři definují „národ“ spíše podle země původu a s ohledem na poddanství určité dynastii než podle jazyka. Tak řečený Dalimil tedy svým způsobem potvrzuje tento převažující trend, neboť píše po vymření Přemyslovců a zjevně hledá, jak zaplnit jejich identitotvornou roli jiným konceptem. Zatímco Petr Žitavský vytváří linku mezi starou a novou dynastií, tak řečený Dalimil radikálně nahrazuje vymřelou dynastii „jazykem“. Někdy v té době se objevuje i snaha hledat ve střední Evropě společné slovanské kořeny – nepřekvapí, že v souvislosti s politickou krizí, kdy Přemysl Otakar II., jinak velký podporovatel německé rytířské kultury, jehož armádu tvořili z velké části německy mluvící rytíři, hledá spojence mezi slezskými knížaty z piastovského rodu.
V západní Evropě převládne právě tento „zemský“ přístup, který se přetvoří v občanský princip – což je ovšem dáno předchozí aktivní kulturní homogenizací státního území. Na východě od Rýna, buď výrazně politicky rozdrobeném, nebo naopak zceleném do multietnických soustátí, zvítězí představa o národu coby kulturní entitě. V každém případě je národ chápán jako kulturní nebo politický fenomén, až na přelomu 19. a 20. století se objevují snahy definovat jej také „exaktně“, rasově – hlasy o slovanské či germánské DNA tak sledují starý a zcela zjevně velmi nebezpečný trend.
Ani tyto kulturní národy nejsou homogenními a trvalými celky. Snadno můžeme i v rodinných osudech vypozorovat, jak se lidé stěhují do odlišných jazykových prostředí a přebírají jazyk svých nových rodin a okolí. Zůstane pouze exoticky znějící jméno. Za této situace uvažovat o „národních DNA“, nebo se dokonce pokoušet geneticky definovat jazykové rodiny znamená přinejlepším si ledabyle přehazovat pojmy mezi disciplínami, přinejhorším to může znamenat návrat k některým neblahým trendům z přelomu 19. a 20. století, které vyústily v nacistický teror.
David Kalhous, historik, odborník na Přemyslovský stát a formování identity