V poslední době se v laické, ale bohužel i nepoučené odborné veřejnosti objevuje sklon identifikovat slovanství s Y-DNA haploskupinou R1a, což je mylné z celé řady důvodů. Nebudeme uvádět konkrétní mediální příklady, ať tomuto nešvaru neděláme reklamu, ale základní vady takového myšlení stojí za jednoduché a stručné shrnutí.
- Jde jen o mutaci na chromozomu Y, kterou samozřejmě nese jen mužská část populace (u níž je u nás zastoupena asi z 38%). Navíc jde jen o otcovskou linii, která je v rámci všech našich mužských předků, jejichž počet se v každé generaci teoreticky dvojnásobí, zcela nepatrná. Takže např. v desáté generaci už je to 256 přímých mužských předků. Ve skutečnosti tedy máme mezi svými mužskými předky nositele všech základních haploskupin (v Evropě nejčastěji R1a, R1b, I1, I2, E1b1b, J1, J2, G2a a N) bez ohledu na jejich procentuální poměr.
- Identifikovat jakoukoli jazykovou, kulturní či národní jednotku na základě mutace na chromozomu Y je absurdní už jen proto, že z hlediska celého genomu tvoří Y-DNA asi jen dvě procenta, což je dokonce ještě méně, než kolik procent našeho genomu jsme získali od neandertálců. Podle této logiky bychom byli spíše neandertálci než Slované.
- Haploskupina R1a (přesněji mutace R-M420) vznikla asi před 21 tisíci lety, tedy během vrcholu poslední doby ledové, kdy žádní Slované (stejně jako Germáni či Keltové) samozřejmě ještě neexistovali.
- Každá haploskupina se časem větví do celé řady linií. Co se týká R-M420, ta má k dnešku bezmála 5 tisíc dosud identifikovaných větví. Mnoho z nich nelze asociovat se slovansky hovořícím obyvatelstvem, které k nám přichází v 6.-7. století, protože řadu těchto větví nacházíme ve značném procentu také ve Skandinávii, především Švédsku, Norsku a na Islandu, ale také v Afghánistánu, Pákistánu a Indii. Stojí za zmínku, že třeba u jihoslovanských národů nenacházíme R1a zdaleka tak často a naopak se tam vyskytuje sklon (stejně tak nesprávně) identifikovat "slovanství" s odlišnou a zde dominantní haploskupinou I2.
- Pokud sestoupíme k některým z těchto mladších větví, můžeme je opatrně asociovat s pohyby některých populací v době "stěhování národů", v případě Slovanů však prozatím pouze hypoteticky, protože v té době pohřbívali žehem, a tudíž nemáme a patrně ani nebudeme mít dostatečnou oporu ve starých vzorcích. S tím souvisí i to, že samotný koncept „archeologické kultury“ není zcela bez problémů, takže i v případě např. keramiky či obydlí interpretovaných jako „slovanské“ ve skutečnosti vůbec nemusí znamenat, že daná populace mluvila slovanským jazykem, natož abychom ji mohli jednoznačně identifikovat s určitým etnikem.
- Žádná jazyková, kulturní či národní skupina ani archeologická kultura nenese jen jednu jedinou Y-DNA haploskupinu, která by ji identifikovala. To by bylo i z evolučního hlediska zcela proti smyslu přírodního výběru, který je založen na přirozeném a nezbytném míšení genetických variant.
- Konečně je zcela mylné považovat Slovany za národ či etnikum už jen proto, že současný koncept národa a národních států vzniká v Evropě až s vlnou obrozeneckého nacionalismu v 18. století, zpravidla na politické zadání. Dokonce ani v nejranější historii, kdy se Slované začínají objevovat v písemných pramenech, není zcela jednoznačné, koho přesně tito první autoři zmiňovali a nakolik takto označovaní lidé vůbec sdíleli nějaké vědomí sounáležitosti. Většina dnes používaných termínů, jimiž označujeme tato první „etnika“, nejsou označením sebe sama, ale etnonyma, jimž antičtí autoři pojmenovávali „ty druhé“. Ani dnes nespojuje „slovanské národy“ ve skutečnosti nic jiného než slovanský jazyk, několik málo prvků lidové kultury a jen v některých případech společná či blízká historie (někdy však i více či méně konfliktní).
V každém případě hledat národní či kulturní identitu v genetice je velmi nešťastné, zavádějící a bohužel i nebezpečné, protože řada extremistů a populistů to má sklon zneužívat pro své ideologické a politické cíle. Zrovna otázka slovanství je v tomto ohledu politicky stále velmi výbušná i citlivá, jako by ještě nedozrála od dob národních obrození 19. století.
Shrňme to tedy tak, že pokud jsme Slované, je to proto, že hovoříme slovanským jazykem. A pokud chceme být na toto slovanství hrdí, kultivujeme a uchovávejme svůj jazyk a kulturu. Genetiku, natož pak politiku, k tomu nepotřebujeme.
Doporučená literatura:
Jak "vznikli" Slované: představy o raně středověkých proměnách Evropy". Dějiny a současnost, r. 2023, č. 2 (tematické číslo).
Mühle, Eduard: Slované ve středověku: mezi ideou a skutečností. Praha: Argo, 2023.
Rejzek, Jiří: Zrození češtiny: jazyková situace a jazykový vývoj v českých zemích mezi 6. a 11. stoletím. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2021.
Manco, Jean: Ancestral Journeys. The peopling of Europe from the Fist Venturers to the Vikings. London: Thames & Hudson, 2018.
Lutovský, Michal – Beranová, Magdalena: Slované v Čechách. Archeologie 6. - 12. století. Praha: Libri, 2009.
Urbanczyk, Przemyslaw (ed.): Neslované o počátcích Slovanů. Praha. Karolinum, 2012.
Bednaříková, Jarmila – Měřínský, Zdeněk – Homola, Aleš: Stěhování národů a východ Evropy. Byzanc, Slované a Arabové. Praha: Vyšehrad, 2013.